Poslední dva dny byly ve znamení masivního oslabení eura, které nenechalo klidnou ani korunu. Zdrojem nejistoty na trhu se stalo Turecko.
První salva byla vystřelena směrem k turecké liře už dávno. Trhy s velkou nelibostí nesou kroky prezidenta Erdogana, který se chová stále více jako vládce, než politik, a když do čela centrální banky dosadil svého zetě, trhy pochopily, že monetární politika, ostatně jako všechno v této zemi, bude pod vedením nového sultána.
Hlavní ránu ale z pohledu trhu uštědřil Turkům v pátek Donald Trump. Oficiálním důvodem bylo, že Turecko do té míry oslabuje měnu, že tím získává výhodu oproti americkým výrobcům a oznámil, že zavádí dvojnásobná cla, oproti předchozímu návrhu. Ne, že by Turecko vyváželo do USA kvanta oceli, ale tento útok spustil vlnu výprodejů, zřejmě kvůli nervozitě, která kolem tureckých aktiv tou dobou už vládla.
Reakce na sebe nenechala dlouho čekat a lira začala padat volným pádem a posunula svá minima k dolaru na hodnoty kolem 7. Pro porovnání je třeba si říci, že na začátku letošního roku byl kurz kolem 3,75 lir za dolar a v dobách největšího rozmachu Turecka (a problémů USA) v roce 2008 dosahoval kurz 1,2 turecké liry za dolar. Oslabení měny je tak strašidelné a turecké ekonomice přinese ještě mnoho zlého. I kdyby se povedlo situaci zklidnit a lira ustoupila ze svých minim, oslabení měny přinese masivní inflaci a problémy domácí ekonomice.
Dopady na finanční trhy nejsou ani zdaleka izolovány jen na Turecko. Oslabením liry silně trpí euro, které má hned několik důvodů k obavám. Velkým strašákem jsou expozice vůči tureckým aktivům. Smutným rekordmanem je Španělsko, jehož bankovní sektor drží přes 80 mld. EUR v tureckých aktivech, následují Francie a Velká Británie, které jsou na cca polovině objemu Španělska. Svou roli hraje opět italský bankovní sektor, včetně těžce zkoušené banky Unicredit.
Kromě toho, že trhy děsí představa sanace tureckého dluhu ze státních rozpočtů zemí EU nebo pomocí ECB, je zde pro Evropu ještě jedno riziko, dost možná ještě větší. Vysoká inflace, kterou prezident Erdogan ještě zhoršuje tím, že odmítá růst sazeb, jež by oslabování liry zpomalil nebo zastavil, může oslabit pozici prezidenta Erdogana v zemi a spustit další kolo politické nestability. Ta by byla pro Evropu pohromou, neboť zatím poslední migrační vlnu zastavila dohoda, provázená mastným výkupným pro Turecko, které na svém území migranty zadrželo.
Pokud by došlo k oslabení vlády, a ta by se musela místo řešení standardní agendy soustředit na udržení své moci, nechala by dost možná migranty svému osudu a jejich proud do Evropy by se obnovil. To by bylo zdrojem dalšího napětí v už tak rozhádané Unii a dalším krokem k její větší fragmentaci nejen po severo–jižní, ale také po východo-západní ose.
Turecko má před sebou těžké období a s ním i Evropa, která sice na jeho problémech nemá zásadní vinu, ale je s ním velmi úzce spojena. Další dny a týdny ukážou, jak stabilní bude turecká státní moc tváří v tvář zásadnímu zhoršení životních podmínek její hlavní opory – chudších vrstev na venkově.