Zasedání bankovní rady z 6. února přineslo na trhy překvapení, když navzdory přesvědčení trhu o ponechání sazeb beze změny bankovní rada poměrem 4:3 odhlasovala zvýšení sazeb.
Nově tak byla stanovena základní úroková sazba na 2,25 %. Kolem kroku ČNB se strhla poměrně hlučná a vzrušená debata, která je ale zřejmě vedena bez hlubší znalosti ČNB a jejího mandátu.
Hlavním bodem pro kritiku je tvrzení, že ČNB neměla sazby zvedat, neboť ekonomika je za vrcholem cyklu a zvýšení sazeb by mohlo zrychlit její pád do recese. Tento argument je platný, ale ne v kontextu toho, jak se centrální banka dívá na svou politiku. ČNB totiž není zřízena od toho, aby vyhlazovala ekonomický cyklus, ani od toho, aby bránila firmám s nízkou přidanou hodnotou jejich existenci. Mandátem bankovní rady je cenová stabilita, která je z pohledu bankovní rady v poslední době lehce ohrožena mírou inflace mimo fluktuační pásmo.
Inflace je navíc tažena do značné míry tlaky, na které musí centrální banka reagovat, tedy zejména růstem mezd (navíc mezd ve státní sféře, která nemá možnost je rychle korigovat). Hlasování z pohledu čistě technického je tak srozumitelné a není mu v podstatě co vytknout.
Osobně vidím díry v rozhodnutí jinde. Prvním a poněkud zásadním momentem bylo vysvětlení, proč bankovní rada rozhodla o tom, že sazby zvýší. Členové bankovní rady argumentovali očekávaným obnovením růstu v Německu a EU a opadnutím obav z BREXITu a obchodních válek. Problémem je ale současná situace v Číně a dalších zemích, kde se rychle šíří nový virus. Jeho riziko momentálně netkví v počtech mrtvých, ale v ekonomickém dopadu opatření, která jsou na omezení jeho šíření zaváděna. Čínu přijdou opatření na mnoho peněz a její už tak zpomalující tempo růstu bude dále brzděno omezeními, která byla zavedena.Zatím se problémy nepřelily do zbytku světa, ale pokud by k tomu došlo, pomalejší globální růst by způsobil vrásky nejen domácí, ale také německé ekonomice, na níž jsme stále závislí.
I zpomalení Číny bude v globální ekonomice dobře patrné, jen bude trvat, než se plně projeví v číslech. První data jsou známá už teď a naznačují, že dopady budou velké.
Ostrá kritika ze strany firem ohledně dalšího posilování koruny navíc není tak úplně na místě. Kdo sledoval vystoupení guvernéra Rusnoka na tiskové konferenci, má jasno o tom, že navzdory zvýšení sazeb bylo vyznění tiskovky ve spíše holubičím duchu. Rusnok jasně řekl, že sazby výše už nepůjdou a že jediný možný pohyb je momentálně do strany nebo dolů.
To je situace, v níž se na další posílení koruny sází těžko, nota bene s vědomím, že koruna sice nese 2,25 % ročně, ale je poblíž významného supportu a oslabení jen na 25,50 znamená oslabení právě o ta dvě procenta, která můžete dostat.
K tomu si připočtěme výraznou překoupenost koruny a jsme v situaci, kdy je nákup korun poměrně adrenalinovým sportem pro dosti otrlé investory, kteří budou vědět, jak se kurzovému riziku co nejvíce vyhnout.
V zásadě byla i reakce na rozhodnutí poměrně utlumená. Koruna sice posílila, ale rychle se vrátila zpátky na původní hodnoty, a i když pak 25,00 prolomila a obchoduje pod ní, žádné frenetické posilování nenastalo. Trhy jsou si vědomy rizik, které dnes investování do překoupené koruny představuje a nijak zvlášť se do ní neženou.
Výkon koruny je pevně spjat s výkonem německých předstihových indikátorů, konkrétně PMI, ZEW a IFO index. Pokud se naplní očekávání ČNB a tyto budou růst a k nim se postupně přidá i růst objednávek a průmyslové výroby, koruna může posilovat. Její současné posilování se dá zčásti vysvětlit i tím, že kromě IFO indexu, který je z výše jmenovaných tří indexů nejpomalejší, oba zbylé indexy rostou. Koruna tak bude držet současné silné hodnoty, dokud budou trhy vidět naději na lepší výkon Německa. Spolu s jeho problémy by pak měla oslabit i koruna. Pokud by k tomu mělo dojít, počítejme s tím v H2 2020.